Vlčí svět po smrti
Vlčí svět po smrti
Vždycky se jen tak procházím, když mě překvapí něco neobvyklého. Jako třeba teď. Zrovna sem se chtěl zakousnout do zabité laně, když tu najednou slyším : „támhle je chyťte ho“. Neochotně zvednu hlavu a podívám se na skupinu lovců. Okamžitě se vydávám na útěk. „To snad není možný“ ,vrčím v duchu. „To už je po desáté v tomto týdnu kdy mě nenechají ani najíst“, mrmlám dál a utíkám. Ale najednou cítím, že něco není v pořádku. Nohy se mi třesou a hlava točí jako o závod. V tom mi to dojde, ten člověk, který mi dával napít z potoka, vodu otrávil. Jak jsem jen mohl být tak hloupý. Klesám na všechny čtyři a nemám sílu se pohnout. Jen čekám až mě zasáhne dýka, která sebou nese mojí smrt. Už ji slyším, když v tom se ozývá dívčí hlas. Znaveně otočím hlavu a překvapeně sleduji dívku. „Okamžitě toho vlka necháte nebo se nedožijete zítřka“. Nemohu tomu uvěřit. Ten hlas znám a když ještě vidím její chladný pohled, když nás přejela očima tak mi dojde kdo to je. Jsem překvapenější ještě víc než předtím. Zavřu oči,protože mi je vážně špatně a poslouchám. Slyším jen bolestný křik lovců a chladný hlas dívky. Po chvíli ztrácím vědomí a nevím co se děje. Když se probírám cítím jak mne dívka hladí po srsti a něco říká. Rozumím tomu, že pláče taky to slyším. „No tak Reiko prober se prosím“, pláče dívka. Teď už jsem si jistý, že vím kdo to je. Přesto oči otvírám jen neochotně a dívám se na ni. „R- reiko?“ ,věnuje mi udivený pohled přes uslzené oči. Jakoby se usměji, my vlci nemáme tak dobrou mimiku jako lidi. „Neboj se žiji“ , řeknu unaveně, jsem jeden z mála vlků kteří umí mluvit. Opatrně si sedám. Najednou mne dívka prudce objímá a s pláčem říká: „ Ty žiješ, žiješ…Nemohu tomu uvěřit“. Překvapeně se podívám, ale nakonec jí chlácholivě položím tlapu na chvějící se rameno: „No tak Terko uklidni se“, říkám jí šeptem, když v tom ucítím další lovce. Terka ví, že tu jsou další, proto se postaví a zakryje mne štítem. „Odpočiň si, zvládnu je sama“, otočí se k lovcům. Mezitím zavřu oči, nechci vidět co se stane, protože tam vidím pána hlavní rady lovců. Slyším pouze zvuky boje a nakonec bolestný výkřik. Prudce otevírám oči a hledám Terku. Nakonec ji nacházím na zemi zkroucenou v bolestné křeči. Od pusy jí teče pramínek krve a v hrudi má zabodlou katanu. „Terkooo“, zakřičím a zvednu se. Je mi jedno jestli přežiji nebo ne. Její smrt pomstím. Proskočím štítem a vrhám se proti lovcům. Okamžitě taky útočí, jenže jsem rychlejší. Prudce se zakousnu jednomu do krku a mlátím s ním o zem. Další mne bodne do boku, sice to hrozně bolí ale musím vydržet, musím. Obracím se k němu a cením zuby, nakonec se po něm vrhnu a rozdrápu mu tělo. Ostatní lovci na mne udiveně koukají. Netušili, že jed nebude působit po takové chvíli. Vrhám se pro nich a prokusuji jim hrdlo. Když jsou všichni mrtvý pomalu jdu k Terce. Z očí mi kanou černé slzy, lehnu si k ní a pláču. „ Reiko…ty..pláčeš…“, řekne po chvíli a podívá se na mne s úsměvem. Nemohu uvěřit tomu, ž ještě žije. „ Pamatuj si Reiko…že..jsem to neudělala zbytečně“, vykašle trochu krve, cítím že odchází. „Terko ne prosím neodcházej“ , řeknu roztřeseně, avšak je pozdě. Její srdce již nebije, vidím ten úsměv na její tváři, vypadá tak spokojeně. Zvedám hlavu a táhle vyji. Tudle bolest nevydrží ani vlci. Se slzami v očích se na ni dívám a nechci věřit tomu, že je mrtvá. Bohužel je. Lehám si k ní a nevšímám si toho, že je tu poslední lovec, který teď ukončí i můj život. Cítím v zádech zničehonic dýku a palčivou bolest. Naposled se podívám na Terku a pak na lovce. Kývnu hlavou na znamení díků a umírám. Je to krásný pocit zemřít s člověkem, kterého miluji. Opravdu je to nádherné, ještě cítím Terčinu ruku na své srsti a pak už jen nic. Jen černá tma. Je konec, takový jaký by si přál každý. Odcházím společně s Terkou dlouhým tunelem někam do dáli. Pryč od tohoto světa, který jsem nikdy nechápal a nikdy už nepochopím. Ovšem teď je mi dobře, toto je svět na který jsem čekal tak dlouho. Tak dlouho sem před ním utíkal až mi do něj Terka ukázala cestu. Tahle smrt je krásná jako ještě žádná. Konečně mám klid od lovců a všech jiných stvůr. S letmým úsměvem se podívám na průsvitného ducha Terky a čekám na něj. Také mi věnuje úsměv, položí mi ruku na hlavu a zmizíme oba. Pryč… Už nikdy se neukážeme… Náš čas vypršel tak jako u všech….